Ceny Františka Filipovského – z pohledu pamětníka

Autor: Josef Eismann

Fakta jsou na Wikipedii, toto je tedy jen cosi jako vzpomínka pamětníka. S původním nápadem a iniciativou seznámili FITES tehdy v roce 1994 otcové města Přelouče, zejména, pokud si vzpomínám, místostarosta pan Pultr. Šlo o to, že (tehdy) před rokem zesnulému Františku Filipovskému měla být jako přeloučskému rodáku odhalena pamětní deska na rodném domě a in memoriam udělena cena města Přelouče za celoživotní dabingovou tvorbu. S tehdejším předsedou FITESu Martinem Skybou jsem se v celé věci svezl jako jediný člen výkonného výboru, který v té době pracoval v dabingu. Následovalo několik schůzek, k nimž se za Hereckou asociaci připojili tehdejší předseda pan Teplý a člen výboru pan Švarc. Zdá se mi, že pak už šlo všecko jaksi samo sebou: po slávě nultého ročníku následovaly ročníky další, v nichž se počet zúčastněných organizací a dabingových cen Františka Filipovského postupně rozšiřoval až do dnešní podoby.

 

Nikoli bez dojetí vzpomínám na atmosféru tehdejšího dění: byli jsme všichni nadšení a horliví. Dabing prožíval po pádu bolševismu a z toho plynoucího přílivu mnoha zahraničních filmů i TV inscenací a seriálů obrovský boom – daboval kdekdo, často všelijak, a dabing tím pádem značně ztrácel na kvalitě i prestiži. Zdálo se nám, že je velice třeba oba ty atributy mu nějak vrátit, že je třeba málo četné kvalitní dabingy vyzdvihnout a odměnit, odlišit tvorbu od pokleslé fabrikace, zřetelně označit osobnosti, které té náhlé mnohosti nepodlehly a produkují dabing hodný tradic, jak se tehdy poněkud nadneseně říkalo, „české dabingové školy“. Přeloučská iniciativa přišla v té situaci jako na zavolanou, ustavení cen za dobrý dabing zdálo se nám být znamenitou příležitostí tu práci očistit, vrátit ji jaksi do oblasti umělecké tvorby, z níž hrozila postupně vymizet, vzbudit znovu upadající ctižádost ke kvalitní práci s jazykem i herectvím. Byli jsme hnáni nadšením málem obrozeneckým, připadalo nám, že moc televizního média je třeba všemi prostředky obrátit k dobrém: k šíření nepokleslého jazyka, k esteticky výchovným funkcím, ke všem hodnotám, které s sebou dokáže nést masově vnímaná dramatická tvorba.

Když se dnes ohlížím za těmi sedmnácti léty, řekl bych, že tehdejší snaha nebyla marná. Samozřejmě se občas dočítám v novinách jedovatosti o dabingových zlatokopech, kteří pro mrzký honorář prodražují televizi, brání národu v učení cizím jazykům, ubírají dabovaným dílům na původní nádherné autenticitě a bůhvíco ještě. A samozřejmě to všecko je jiná otázka: dabing tu prostě je, má své oprávnění, své diváky a mnoho dalších dobrých důvodů k existenci. To základní, oč tehdy (a pořád ještě) šlo a jde, zdá se mi, se v podstatě daří: celková úroveň dabingu se znovu zvedla, hanebností se v něm děje, řekl bych, stále méně. Obecně vzato, většinou se naň dá koukat bez skřípění zubů, ba mnohdy s požitkem a uspokojením.

Nejsem až tolik naivní, abych veškerou zásluhu o ten vývoj přisuzoval cenám Františka Filipovského, spousta v dabingu pracujících tvůrců se prostě za tu dlouhou dobu mnoha věcem přiučila, bez zásluh jistě nejsou ani stále se vyvíjející technologie (jejich vliv nelze bohužel vždycky považovat za jednoznačně kladný), ale vcelku zaplaťpámbu za ten přeloučský podnik! Vážím si ho i svého maličkého podílu na něm a jsem rád, že je. Což bych si silně přál, aby tak či podobně cítili i jiní. Tvůrci i ctěné obecenstvo.