Olga Sommerová: Václav Havel v mých filmech

Poprvé jsem s kamerou oslovila manžela Olgy Havlové v Míčovně Pražského hradu, když jsem v roce 1993 natáčela GEN o jeho ženě Olze. S Olžinou sekretářkou jsem se předem dohodla, že pana prezidenta upozorní na to, že se ho zeptám na jeho manželku. Po mé slabomyslné otázce: co pro vás znamená vaše žena Olga, mi příkře odpověděl: je spolehlivá. To byla sprcha. Sekretářka totiž nic nevyřídila. Druhý den jsem s Olgou natáčela na Hrádečku, Václav telefonoval své ženě, že se mi omlouvá.

Podruhé jsem v roce 1995 s dramatikem Václavem Havlem na Hrádečku točila do svého filmu A znovu Žebrácká opera představení jeho hry, kterou inscenoval Andrej Krob se svým divadlem Na tahu. Můj film vznikl dvacet let po prvním utajovaném a nelegálním uvedení hry v hospodě U Čelikovských v Horních Počernicích. Z hrádečského natáčení jsem do filmu zakomponovala virtuózní scénu, v níž Ladislav Smoljak demagogicky vysvětluje svým dvěma zákonitým manželkám, proč jsou v lepším společenském postavení, než kdyby jedna byla manželkou a druhá milenkou. Tento Havlův vtipný text je svou absurdní pravdivostí odzbrojující, a dozajista se mu smějí i odpůrci bigamie. V sadu jsem pak natáčela rozhovor s autorem hry, kdy mluvil o své oblíbené ztrátě identity v postmoderním světě a Krobově ochotnickém Divadle Na tahu, které dokáže nejpřesněji interpretovat poselství jeho her.

Potřetí jsem v roce 2009 s disidentem Václavem Havlem točila rozhovor do triptychu o Chartě 77. Udivovalo mě, že si přesně pamatuje události staré tři desetiletí, a že za žádných okolností nepřestává být vtipný, ani při vzpomínkách na dobu tak temně dramatickou jakou byla sedmdesátá a osmdesátá léta. Kromě jeho výroku, „kde chátrá občanská společnost, chátrají i politické strany“, si pamatuju jeho zkušenost z prvního veřejného vystoupení v roce 1988 na manifestaci v Den lidských práv na Škroupově náměstí, kterou režim povolil proto, že Prahu navštívil francouzský prezident Francois Mitterrand. Václav Havel si napsal projev, který přednesl spatra. Řekl mi: „Buď se jen držte myšlenky, kterou chcete vyslovit, anebo psaný projev přečtěte. Psaný projev nelze reprodukovat spatra, já jsem se ztratil.“ Režimní televize tohoto „selhání“ využila, a uvedla v oficiální reportáži jen tuto část projevu. To, že i po dvaceti letech nezapomněl na jedno vystoupení, které pak překryla nebývalá světská sláva, mě dojalo.

Počtvrté jsem s prezidentem Václavem Havlem v roce 2010, přesně rok před jeho odchodem na věčnost, natáčela rozhovor mezi ním a Věrou Čáslavskou do životopisného filmu o slavné gymnastce. Věra byla po revoluci jeho poradkyní pro sociální a zdravotní oblast. Vyprávěla mi svou zkušenost ze spanilé jízdy do Brna krátce po revoluci, kam ho doprovázela, a kde byla davem nadšených občanů zmítaná a okopávaná. Na archivních záběrech se novopečený prezident prodírá davem fanoušků, jako by se bez mačety klestil pralesem. Napadlo mě, co by tomu asi řekla ochranka amerického prezidenta. Nejspíš by zírala v šoku.

V roce 2010 mi Dagmar a Václav Havlovi udělili Cenu Vize 97 za film Drž rytmus!, kterou mi Dagmar předala na festivalu Zlatá Praha na Žofíně. Film o vzniku tanečního představení dětí základních škol na hudbu Bohuslava Martinů byl po Genu, Žebrácké opeře, Chartě 77 mým čtvrtým filmem, který Václav viděl. Já viděla takřka všechny jeho hry mnohokrát, a prožívala jeho činy disidenta a prezidenta po celý svůj dospělý život. Radovala jsem se z jeho výher, z jeho zářivé osobnosti, z jeho úsilí o vítězství pravdy nad lží. Trápila jsem se útoky malých scvrklých lidí, naposledy po premiéře jeho skvělého filmu Odcházení. Vykvetla malá česká, stále se opakující řevnivost na osobnosti větší než je v české zemi povoleno.

V soutěži Filmového a televizního svazu TRILOBIT 2011 udělila naše porota filmu Odcházení Cenu Josefa Škvoreckého za adaptaci literárního díla. Cenu převzala v Berouně manželka pana prezidenta Dagmar Havlová. Navzdory tomu, že se to nesmí, vzkázala jsem mu na začátku prosince po Andreji Krobovi, že porota vzdala jeho filmu hold. Nejenom ke mně jako k filmařce, ale k tisícům těch, kteří se k němu přibližovali, byl vždycky vstřícný. Vtipný, chytrý, vizionářský, vznešený, nezapomenutelný, jedinečný. Stýská se mi po něm.

Autor:  Olga Sommerová, režisérka

 

No Comments Yet.

Leave a comment

You must be Logged in to post a comment.