Recenze: Čtvrtá hvězda, sitcom ČT

Nový původní sitcom České televize Čtvrtá hvězda vzbuzoval zvědavost a očekávání hned z několika důvodů. Za prvé se veřejnoprávní televize rozhodla dát prostor žánru, jemuž se do této chvíle nutno říct nepochopitelně vyhýbala. Za druhé se na tento pro ČT možná tenký led pustila s tvůrci, kteří mohou být zárukou kvality. V jejich čele jsou M. Krobot, J. Prušinovský a P. Kolečko. Za třetí byl nový seriál v mnoha ohledech spojován v současné době snad s nejvíce oceňovaným pražským Dejvickým divadlem. Ostatně herci tohoto divadla jsou obsazeni tuším do všech hlavních rolí.
Lze říct, že jejich narativní poetika humoru výrazně souzní s tou, kterou diváci mohou znát z jeviště zmiňovaného divadla. Režijní rukopis M. Krobota je v dobrém slova smyslu čitelný. Jan Prušinovský, který stojí např. za úspěšným seriálem Okresní přebor, a který je s Krobotem režisérem i autorem scénáře spolu s P. Kolečkem, nepochybně pomohli zase tomu, aby to co dobře funguje na jevišti, fungovalo neméně dobře i na televizní obrazovce. Mix těchto tvůrců byl tedy v tomto směru správným dramaturgickým tahem.

ctvrtahvezda2

Nyní tedy již k vlastnímu seriálu a jeho parametrům. Řekněme hned na úvod, že se zřejmě nejedná o mainstreamový projekt. Styl humoru, charakteristika hlavních postav, epické odvíjení epizod – to vše je přece jen odlišné od toho, co tzv. mainstreamový divák asi očekává. Tady se humor nepodbízí, nepodává se na zlatém podnose, aby se divák v prvním plánu a za každou cenu bavil. V konfrontaci s žánrem sitcomu by někdo mohl namítnout, že to je ale jeho účel a měl by svým způsobem pravdu. Jenže u Čtvrté hvězdy jsme konfrontování s něčím, co se pohybuje spíš na samé hranici uvedeného žánrového vymezení, do něhož se promítají ambice tvůrců, nenechat se pravidly tohoto vymezení sešněrovat, ale naopak přinést něco nového. Třeba i na úkor všeobecné divácké popularity. Takovou snahu je i přes dílčí nedostatky, k nimž se dostanu později, ocenit. Ne ji hanět.
Nelze přehlédnout, že každá z postav je celým svým povahovým ustrojením výrazná. A to do té míry, že si ji divák hned nějak zařadí a jen čeká, čím ho ta která z osob v rámci své pozice a ukotvení v příběhu překvapí. „Ulítlost“ charakterů jednotlivých postav je pak zdrojem a živnou půdou specificky laděného humoru, který má situační, vizuální i verbální rozměr. Že zde prezentovaný styl komiky neosloví každého, není nedostatek, ale věc naprosto přirozená. Hádám, že s tím tvůrci počítali a ani neměli snahu nebo ambici všeobecného přijetí dosáhnout.

Z toho asi plyne jejich odvaha experimentovat, dát na obrazovku postavy, které jsou na samé hranici „normálnosti“. Někdy se může zdát, že jsou i výrazně za ní. Je to dáno převážně mírou užité nadsázky, až exaltovaným, ale ne samoúčelným zvýrazněním některého rysu figury. Je to  narativní prostředek, kterým chtějí tvůrci nejen bavit, ale v návaznosti na to i něco za tou zábavou v druhém plánu sdělit. A právě tímto rozměrem se celý projekt vůči  sitcomu trochu vymezuje, aniž by se ale vzdával jeho základních pravidel. Tvůrci balancují na hranici toho, co je v rámci žánru ještě možné. Nejdou podle zavedených „mustrů“ zábavy. Vytváří si mustry nové, na nichž staví příběhovou skladbu, řešení a odvíjení zápletek, situační a výrazovou proporci postav.

I proto se vrátným ve tříhvězdičkovém hotelu může stát týpek s kytarou v ohozu outsidera, bez zjevných ambic něco nebo někoho reprezentovat víc než sama sebe. (V. Neužil) I proto může v hotelu vařit, ač zdatný, ale kuchař po úrazu, který nemá chuť. (M. Krobot) I proto může být v hotelu agresivní údržbář, kterého víc než údržba hotelového zařízení zajímá především fotbal. (D. Novotný) I proto zde může být ředitel hotelu, kterého víc než získání čtvrté hvězdy zajímá, jak se zdokonalit v hraní čínské hry mahjong. (M. Myšička)

V opozici k těmto týpkům bez valných ambicí stojí záludný kuchař Smutný, který dychtí po místu šéfkuchaře (J. Plesl) a Tereza, která dychtí asi jako jediná zvýšit úroveň hotelu a získat pro něj vytouženou čtvrtou hvězdu. (L. Krobotová) Může se ji to v konfrontaci s týpky, kteří jsou v hotelu zaměstnaní, ale podařit?

ctvrtahvezha

Každopádně ten mix zmíněných a dalších postav, jejich v příbězích prezentované trapasy, úlety, situace, kterým čelí, nebo je dokonce sami mimoděk vytvářejí, to vše je samo o sobě mj. ukázkou tvůrčí potence a snahy nejet po zajetých kolejích. Spíše to vypadá, že se jim v rámci možností snažili tvůrci vyhnout.

Z toho pramení specifické jednotlivosti epizod. Humor v té které situaci potřebuje jakoby doznít. Má ozvěnu, kterou, když divák naslouchá, může slyšet a o to víc se bavit. Sledujeme na obrazovce divadelní pojetí některých scén na úkor dynamičnosti a spádu děje. To někomu může výrazně vadit. Obrazovka není jeviště. Táhlé dialogy, pauzy mezi replikami vyplněné vizuální prezentací herce s podprahovými významy, nepodávají ruku divákovi, který se chce pouze pasivně účastnit a čekat na vtip. Ten se zpravidla dostaví, ale jeho styl a rozměr verbální a situační nemá tu podobu, na který může být obecně u sitcomu divák zvyklý. A zde je otázkou, zda si bude chtít zvyknout anebo se jednoduše odvrátí. Řekl bych, že i s tím musí tvůrci tohoto projektu počítat. I proto ale patří dík tvůrcům a České televizi, že se do takto odvážného projektu pustili.

 

Autor: Jan Jurek (článek vznik pro časopis Synchron)

No Comments Yet.

Leave a comment

You must be Logged in to post a comment.