Šárka Kosková: Profesi jsem se musela naučit sama

ROZHOVOR - Původně středoškolská kantorka, pozdeji rozhlasová a televizní scénáristka a dramaturgině. Pouhý výčet profesí by ale ani zdaleka členku Výkonného výboru FITES, Šárku Koskovou nevystihl. O profesním i osobním životě si s ní povídal Martin Vadas.

Co to bylo za půvab, kterým Vás na začátku oslovilo rozhlasové a televizní dramatické umění, aby se scenáristika a dramaturgie staly Vaším povoláním?
Vyrůstala jsem v tom. Táta byl výraznou literární osobností severní Moravy a šéfredaktorem literárně dramatické redakce v ostravském rozhlase. Naučil mě mít rád tenhle svět. Nedalo se tomu uniknout. Bylo to jako lampa, která v noci přitahuje noční motýly.

Proč jste „utekla“ od katedry středoškolské profesorky v Ostravě k rozhlasové dramatice?
Kantořina pro mě tehdy znamenala stereotyp. Každý rok stejné osnovy, stejný výklad stejného učiva. Nedovedla jsem si představit, že to budu dělat celý život. Rozhlas a později televize, to byla barevnost, možnost vypovídat o světě, dělit se o své pocity a názory. Tvořit. V ostravském rozhlase, kam mě vzali po náročném konkurzním řízení, jsem točila nejrůznější typy pořadů, např. i A léta běží, vážení. Na ten první ale nezapomenu, byl s Miroslavem Horníčkem o lidové poezii a písničkách. Pozval mě tehdy do hotelu Imperiál, já byla trémou bez sebe, on si poručil sklenku červeného, já tu svoji odmítla, a pak se zeptal – „Jak chcete, aby to bylo dlouhé?“ Špitla jsem, že třicet minut. Začal, a po 30 minutách, na vteřinu přesně, skončil. Ohromilo mě to. Výsledek byl skvělý, a já tehdy získala bláhový pocit, že ta práce bude stále tak snadná. Nebyla vůbec snadná, ale krásná určitě.

Jak Vás připravila škola (Filozofická fakulta na Univerzitě Palackého) pro profesi, které jste se většinu profesionálního života věnovala?
Škola vám dá vzdělání, ale téhle profesi jsem se musela naučit sama. A učila jsem se pořád.

Kdy jste zjistila, že umíte rezonovat se svými rozhlasovými a televizními diváky?
Když jsem si byla jista, že nesu divákovi srdce na dlani. Někdy mi sice na ně šlápl, ale čím dál častěji docházelo k oné krásné rezonanci.
Ale je to všechno složité, protože jak známo, odvysílaný pořad žije svým vlastním životem jako dítě, které sice vybavíte vzděláním i city, ale záleží na konstelaci, v níž se pak v životě ocitne. Stejné je to s kumštem.

Kdo byl z hlediska tvůrčího porozumění Vaším nejbližším režisérem, se kterým se Vám nejlépe spolupracovalo? Ať už to byl interpret Vašeho scénáře, nebo režisér díla, jehož realizaci jste dramaturgovala?
Aniž budu dlouho přemýšlet, byl to můj bývalý muž režisér O. Kosek, s nímž jsem spolupracovala na řadě titulů. Ale předsudek, který mezi lidmi panuje, že tvůrčí dvojice to mají lehčí, je velký omyl. Pokud šlo o naši spolupráci, byli jsme k sobě velmi neúprosní a naše práce se rodila v ostrých diskuzích.
Byla jsem dlouho orientovaná na literaturu, takže moje scénáře se zpočátku podobaly spíš literárnímu pásmu než dramatu. Měla jsem obrovské štěstí, že režisér byl takříkajíc po ruce a naučil mě rozumět textu i po realizační stránce. Vždy jsem si vážila jeho erudice, vzdělání, schopnosti improvizace, scenáristického citu i trpělivosti, s níž mi pomohl řadu věcí objevit. Nakonec ceny, které získaly tituly v jeho režii, jsou dostatečně výmluvné. Ať šlo o televizní inscenace Jsou určité hranice (Grand Prix na MTF v Tokiu), Evangelium podle Pastýřů (3. cena na MTF v kanadském Banffu) nebo Zlatá medaile CIFE na MFF Berlín a Čestné uznání UNICEF za film Lukáš, který získal i hlavní cenu na zlínském Festivalu filmů pro děti a mládež.
Zajímavé bylo i setkání s režisérem J. Jirešem, který točil můj scénář Naděje má hluboké dno. Film reprezentoval Českou televizi na festivalu Zlatá Praha, kde získal ocenění ex aequo a Čestné uznání. S Jirešem jsme pak plánovali další spolupráci, bohužel ji ale přerušil ten, v jehož režii jsou osudy nás všech.

Které z té více než stovky televizních inscenací a celovečerních televizních filmů a stejného počtu literárních pořadů Vám přinesly největší radost a tvůrčí uspokojení?
Nejraději mám asi hru Jsou určité hranice, která nejen rozvíjí téma lásky a zrady, ale hlavně metafyzického působení zla (války). Nutí člověka přemýšlet o jeho příčinách a vede k závěru, že bychom neměli dopustit, aby vůbec vzniklo.
Z toho rodu je i silný příběh dvou osamělých bratří Evangelium podle Pastýřů, který se vrací do temnot 50. let. O realizaci textu jsem v televizi bojovala celých sedm let, ale stálo to za to.
Já ale měla vztah ke každé inscenaci. Ráda vzpomínám na Hořkou slzu radosti, Záviše a Kunhutu, nezapomenutelnou sérii s J. Kronerem Bez ženské a bez tabáku, Principálku, Jahody na stéble trávy, Osmý div světa, Ďáblovy peníze, Králíci nemají jména, Čas polomů a štěpů, Únosy bez výkupného, ale i Nanebevstoupení L.L. ze Slezské Ostravy a další.
V každé z nich je silné lidské téma, které se neživí jen tím, co dá den, ale má určitý přesah a nepodléhá konjunkturálním tlakům.

Podařilo se Vám nějakým Vaším dramatickým dílem „změnit svět“?
To opravdu nevím.

Jak jste ve svých profesích vycházela s kritikou? Dotkl se Vás někdy osobně kritikův šleh? Jak jste mu čelila?
Myslím, že jen málo tvůrců je vůči takovému „šlehu“ rezistentní, a já nejsem výjimkou. Velmi ale záleží na tom, kdo kritizuje. Vážím si fundované a kvalitní kritiky. Ale té je jako šafránu. Kritik, který pouze odsuzuje a vystupuje jako vševěd, s imperativy, které přikazují a sdělují, jak by dílo napsal či natočil on, tvůrci nepomůže. Takový tón svědčí o samolibosti, která často nahrazuje neschopnost být vzdělaným a citlivým vnímatelem.
Jedna taková dosud stále činná kritička mě kdysi takhle „pronásledovala“. Jak jsem tomu „čelila“, už nevím. S odstupem času ale vím, že čelit se tomu dá jedině tak, že zůstanete sami sebou, jste poctiví vůči sobě. Nezřídka se totiž stává, že dílo, které nerezonuje s kritikem, jenž je právě v kursu, rezonuje s jinými kritiky a publikem, a získá dokonce celosvětové ocenění. A to se nám stalo.

Může kritika pozitivně ovlivnit autora nebo dramaturga ze sféry dramatické tvorby? Může si tvůrce vážit kritika svého díla?
Jde-li o vnímavý a citlivý dialog s tvůrcem, ano.

Máte nějakého oblíbeného kritika?
To ne. Některých si ale vážím. Sama jsem léta psala kritiky na divadelní inscenace a vím, že to není lehká „služba“.

Můžete ve zkratce porovnat práci v oblasti dramatické tvorby v ČST před a po listopadu 1989?
Před listopadem byl jistý půvab v tom, že jsme s autory a režiséry vedli nejednu šarvátku ve prospěch díla a časem se naučili šifrovat významy tak, abychom se nemuseli stydět před sebou ani před divákem. Někdy to mělo i humorné stránky – fingované telefony nebo záchvaty kašle při schvalování, aby unikla replika, souvislost.
Po listopadu jsme sice natočili některé vynikající tituly, ale v jisté etapě jsem zažila místo ideologické cenzury cenzuru soukromou. Těžko říct, co je horší.

Vaše díla, na kterých jste pracovala, získala řadu ocenění, kterého si vážíte nejvíc, jak se Vám spí na vavřínech? Jsou festivalové ceny pro Vás motivací pro další práci? Nebo jde o puzení k tvorbě vycházející z Vás samotné a je pro Vás výzvou?
Nejcennější je asi Grand Prix z Tokia, kde tehdy soutěžilo na 540 snímků z celého světa.
Ale motivací nejsou ceny, ale nápad a tvorba sama. Nikdy mě nenechají v klidu příběhy, které pronikají přímo k srdci. To je výzva! Nemám ráda chladnou hru rozumu ani povrchní dryáčnictví. A to je další výzva.

Ovlivňuje televizní nebo rozhlasová dramatická tvorba společenskou situaci v České republice? Občana? Jak?
Jako každé jiné umění. Jsou-li diváci ochotni nechat se ovlivnit, pak samozřejmě ano. V dobrém i ve zlém. Obávám se ale, že dnešní doba je natolik hektická a rozatomizovaná, že dramatickou tvorbu v televizi sleduje podstatně méně lidí než dříve a společenskou situaci ovlivňují úplně jiné věci.
Ale jestliže nekvalitní umění může mít podíl na obhroublosti našeho světa, na pokleslosti morálky, pak také to dobré může člověka dělat lepším. A to je úkol pro televizní dramatickou tvorbu. Jako vypravěč příběhů by rozhodně neměla být zaměňována za služku módním a konjunkturálním trendům. A neměla by být ani jakýmsi generačním podlézavcem, o což se mnohdy snaží.

Pracovala jste ve svobodných poměrech v televizi veřejné služby a posléze i v komerčních televizích, jaké jsou tam rozdíly pro práci autora, dramaturga?
V komerční televizi jsou mnohem tvrdší podmínky, mnohem větší skromnost pokud jde o všechny parametry – čas, kapacity, finance. Jako by se pracovalo podle hesla „V omezení se pozná mistr“, což samozřejmě ne vždy platí.
Když ale zhlédnu seriálový díl veřejnoprávní televize a poté komerční, ve výsledku většinou rozdíl nevidím.

Jaké aktuální tvůrčí cíle si před sebe stavíte? Máte ještě nějaká nesplněná přání?
Momentálně se obloukem vracím k rozhlasu. Je to krásná práce. Radost mi v poslední době udělalo uvedení mé dvoudílné dramatizace románu T. R. Smitha Dítě č. 44, jejíž vysílání se setkalo s velkým ohlasem a kritika hru označila za rozhlasový počin roku.
Ohlas měla také nedávno odvysílaná adaptace povídky J. Klapky Jeromeho. Na Nový rok by měl Český rozhlas uvést moji pohádku. Další pohádku mám rozepsanou.
Uvažuji rovněž o vydání materiálů kolem kauzy Bezruč. Chci tak navázat na tátovu odvážnou a objevnou publikaci o autorství Slezských písní, a tak třeba podpořit i J. Nohavicu v jeho zdánlivě osamoceném úsilí o zjištění pravdy.
Hořce nesplněným přáním už zůstane dramatizace Lustigových Zelených očí. Autor mi dal celosvětová práva na televizní zpracování, ale téma rozměru a síly Schindlerova seznamu, které mě pronásledovalo dnem i nocí, se nesetkalo s porozuměním dramaturgie Čs. televize, byť, pokud šlo např. o realizační nároky, bylo skromné, komorní. O tuhle látku jsem usilovala tak dlouho, až mi A. Lustig sdělil, že když televize nemá zájem, postoupí autorská práva Spielbergovi. Američané nakonec opci opravdu dostali a Lustig už tu, bohužel, není. No co. Mám ten film natočený aspoň ve své hlavě.
Asi je také škoda, že v televizním trezoru stále leží můj scénář televizního filmu Černá labuť na motivy románu A. M. Tilschové, který byl sice schválen i pochválen, ale tím to skončilo. Jde o volnou autobiografii malíře Antonína Slavíčka.
Jinak samozřejmě existují další tajná přání, ale jak se říká, kdyby Bůh plnil naše přání, měli bychom to moc jednoduché.

Jste členkou Syndikátu novinářů a členkou výkonného výboru Českého filmového a televizního svazu FITES, z.s., jaké jsou Vaše cíle, které si před sebe stavíte pro práci v těchto organizacích?
Nemám konkrétní cíl. Ten je v drobné práci pro FITES. Mám radost, že v poslední době iniciuje velmi smysluplné a užitečné věci. Celá řada jeho akcí se setkává s širokým zájmem odborné veřejnosti, které jsou v mnohém výjimečné a naše kulturní scéna by bez nich byla mnohem chudší.

U příležitosti životního jubilea se Šárkou Koskovou si dopisoval Martin Vadas. Mnoho štěstí a splněných výzev !

No Comments Yet.

Leave a comment

You must be Logged in to post a comment.