Poslední vývoj v oblasti řízení kultury a výměny informací se vyznačuje symptomy, které signalizují vážné ohrožení dalšího rozvoje umělecké tvorby. Především jednostranné, neúplné informování o průběhu IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů vytvořilo v naší veřejnosti atmosféru nedůvěry vůči inteligenci a umělcům, která není přiměřená jejich společenské a lidské návaznosti na nejhumánnější tradice a cíle naší společnosti. Někteří umělečtí pracovníci byli v našem tisku lidsky a občansky dehonestováni, aniž by jejich myšlenky, za které byli obviněni, byly publikovány stejnou formou jako jejich odsouzení, ba neposkytla se jim ani základní demokratická možnost rovnocenné obrany před veřejností. Bohužel po tolikáté si musíme znovu položit naléhavou otázku: Kdo – kromě vývoje času – dokáže v takových složitých otázkách vynášet spravedlivé soudy?

 

Možná že i příklad Literárních novin bude toho jednou dokladem. Svaz československých spisovatelů ztratil svůj ústřední orgán, což je ve své podstatě politováníhodná anomálie.

 

Na oko jsou to problémy, které se týkají jen spisovatelů. Jenže dobře víme, že na spisovatelské tribuně se bojovalo i za film a za kulturu vůbec, a v Praze se bojovalo i za Bratislavu. Na první pohled osud spisovatelů a Literárních novin nijak nesouvisí s připravovanými opatřeními v řízení Československého filmu, které nevyplývají z cílů a potřeb tvorby, ale naopak jsou proti jejich přirozenému vývoji. Stejnou atmosférou nedůvěry a netolerance je poznačena i „Úprava řízení a organizace ústředního ředitelství ČSF“, totiž návrh na vytvoření centrálních uměleckých rad pro hraný a krátký film, anebo zřízení funkce náměstka ústředního ředitele pro tvorbu, totiž jeho kompetence. Tyto návrhy by mohly znamenat návrat ke stavu, jehož nepříznivé následky dokonce i vedení ČSF po dlouhou dobu namáhavě odstraňovalo v lepší fázi své činnosti.

 

Musíme připomenout, že tento princip autoritativnosti se uplatňoval i ve vztahu k ambiciózním a umělecky náročným dílům – a to dokonce dávno před IV. sjezdem spisovatelů. K tomu se řadí i případ časopisu Film a doba, jediné teoreticko-kritické revue čs. kinematografie, jejíž osud jsou filmoví tvůrci a umělečtí pracovníci nuceni zachraňovat podpisovou akcí.

Je překvapující, že k takovým necitlivým zásahům dochází právě v období, kdy se československý film stal kulturou.

 

Proč je tomu tak a komu to poslouží?

Principy tvůrčí svobody se dostaly do ostrého rozporu a netrpělivostí autoritativních rozhodnutí. Zdá se, že tím skončilo období dialogu.

 

Praha, 21. října 1967

 

Ústřední výbory Svazu československých filmových a televizních umělců z podnětu předsednictva slovenské složky